Narodil jsem se v malém okresním městě, ještě do minulého režimu, který si už ale naštěstí nepamatuju. Moje dětství znamenalo hlavně střídavou péči, kterou jsem jako malý považoval za něco naprosto normálního. Rodiče se totiž rozvedli, když mi byl rok a můj kufřík „k tátovi“ se tak pro mě na spoustu let stal něčím naprosto normálním a každé dva týdny v roce, tři týdny o prázdninách a čtyři dny po Vánocích jsem se zabaleným kufříkem s kostkovaným vzorem putoval na střídavku a pak zase zpátky.

Velkou roli v mém životě sehrála babička z máminy strany, která se o mě hodně starala, protože máma neměla díky velmi náročnému povolání tolik času. Když mi pak ve třetí třídě hrozila první dvojka z češtiny, babička mě donutila přepsat celý sešit básniček a přinést ho paní učitelce jako legální úplatek vedoucí k zachránění kýžené jedničky. Paní učitelka se mi pak s odstupem let s velkým smíchem svěřila, že jsem byl roztomilej a tu jedničku mi dát prostě musela, protože které dítě vám přinese v třesoucích se rukou tlustý sešit plný básniček psaný pološvabachem, do kterého mojí neobratnou pravačku donutila důsledná a poctivá babiččina péče, píle a především tvrdost. Mimochodem, jsem přeučený levák. A to je věc, kterou jsem se dozvěděl až později v životě a kterou rád táta používal proti mámě při dohadech o péči a výživné.

Když se dva lidi rozvedou, asi nikdy to není (minimálně na začátku) v klidu a v pohodě. Zvlášť, když jde o dítě nebo o peníze. Tenhle boj jsem podvědomě vnímal celé dětství a i díky brzkému rozvodu rodičů jsem vlastně zjistil, že místo táty mám pána, kterého musím vídat a dává mi peníze. Když mi táhlo na 20, s tátou jsem kontakt přerušil. Z jeho průšvihů s milenkou, do kterých mě zatáhl a přes neustálé poznámky ohledně mojí tehdejší přítelkyně mi prostě došlo, že takhle to nechci. Jedna velká kapitola se tak pro mě uzavřela, na druhé straně nicméně zbyla velká zášť a křivda. Tu jsem pak často pociťoval prostřednictvím zpráv, které mi chodily. Tenhle vztah byla veliká zátěž a troufnu si říct, že si následky nesu dodnes.

Vztahy, těch se tenhle blog týká především. Vždycky jsem byl takový lovec. Ještě na gymplu jsem tak trochu nevěděl jak na to a hlavně jsem svůj čas a touhu po blízkosti naplňoval především romantickými láskami, které následně končily a mně z toho nebylo dobře. Časem jsem ale zjistil, že pro sblížení dvou lidí občas není potřeba myslet hned na dlouhodobý vztah a často není potřeba myslet vůbec, ba naopak je to na škodu. Po začátku studia na vysoké škole jsem se mihnul v televizní talentové soutěži a už to jelo. Sláva, byť zdánlivá a pomíjivá, je často hodně sexy a já tak poznal to, co ženy dovedou, pokud o vás mají fakt zájem. A nikdy bych si nemyslel, že to může být tak zásadní. Bylo. Po dvou letech, které s oblibou popisuju jako „divoké období“, se z jednoho kamarádství vyvinula oboustranná náklonnost a následně vztah, který v určité podobě vydržel 10 let. A na konci téhle desetiletky právě začíná můj současný životní příběh. Byl to DEN NULA.