Radka je tak trošku hladová po vztahu, to by nebylo vlastně nic špatného. Řekl jsem si totiž, že prostě půjdu bezhlavě za tím, abych byl spokojený a po deseti letech ve vztahu s Evou jsem zjistil, že když se dá pár věcí dohromady, stačí mi to ke štěstí a nepotřebuju hledat svojí femme fatale, která má tmavé vlasy, hluboké hnědé oči a sportovní postavu. Proto taky mé přítelkyně z dlouhodobých vztahů takové většinou nebyly. Radka taková taky není. Má tmavě zelené oči, každou chvíli jinou barvu vlasů a barvy, které vás na první pohled zaujmou jsou především na její kůži. Přirozeně si myslím, že takový člověk, který neváhá, aby si nechal potetovat a propíchnout leccos na svém těle bude zároveň volnomyšlenkář a bohém tak jako já. Nicméně člověk často míní a život mění. Začátek našeho vztahu je už taková klasická zamilovanost z obou stran. Oba jsme nadšení a objevujeme toho druhého plnými doušky. Ať už někde na kafi nebo v mojí dodávce, která má lůžkovou úpravu pro cestování. Radka totiž připravuje svůj nový byt k nastěhování a já mám byt jednak 45 minut cesty a pak mám doma kočky, na které má Radka silnou alergii.

Zamilovanost je krásná, donutí vás si celý den psát, myslet na toho druhého, posílat si fotky letmých úsměvů a v každé volné chvíli utíkat alespoň myslí pryč, abyste objekt svého zájmu mohli poznávat dál. Nemyslel jsem si, že to ještě zažiju, ale je to rozhodně fajn.

Po asi dvou týdnech randíček a večerů strávených v okolí města na posteli v dodávce mi Radka říká, abych si udělal čas, že by potřebovala pomoc s převezením a nastěhováním nábytku z obchodu k sobě do bytu. Přirozeně souhlasím, sháním si kamaráda na pomoc a vyrážíme do obchodu, kde vyzvedáváme těsně před zavírací dobou nábytek. Zaměstnanec, který vyváží sedačku ze skladu, si měří mojí dodávku pohledem a pronáší tak trochu s despektem, že si asi počká jak se to do auta vejde. Smějeme se s kamarádem a úsměv nám poměrně zásadně tuhne ve chvíli, v které zjišťujeme, že nemáme nejmenší šanci sedačku do auta nasoukat. Pán s ještěrkou z obchodu se směje a zajíždí zpět do skladu, který se obratem zamyká. Odmítám snahy přičinlivého kamaráda, že sedačku dáme na střechu a vyrážím do sousedícího hobby marketu, abych si tam půjčil káru za dodávku. Při půjčování obratně zatajím, že na takovou soupravu, kterou kára s dodávku vytvoří, rozhodně nemám řidičák a následně při připojování káry přicházím na fakt, že dodávka nemá už minimálně měsíc technickou. No nic. Jedeme pro gaučík, který s kamarádem vší silou vytáhneme do Radky bytu a pracně ho následně složíme. Radka má dost specifický vkus, místnost je vymalovaná tmavě zelenou s příměsí třpytek a gauč je sytě fialový a má velmi extravagantní tvar, kterým hravě zabere většinu Radčina obýváku. Vracíme káru, loučím se s kamarádem a Radka mě následně zve k sobě, abychom se podívali na to, jak ten gauč vlastně vypadá. Takovou pozvánku okamžitě chápu a gauč ještě toho večera řádně zkoušíme.

Další den mám opět dorazit k Radce, protože opět využije mojí pomoc. Říkám si, že to bude bez problémů, budu chvíli pracovat a pak si představuju podobný program jako předešlý den. Testování gauče. Už cestou po schodech nahoru slyším z Radky bytu hlasy a říkám si, že tam bude asi víc lidí na pomoc. Otevírá mi Radky táta se slovy: „Nazdar mladej, oblík‘ ses na práci? Budeš makat!“ a zpoza rohu slyším Radčinu matku jak mě zdraví. Takhle jsem žádné rodiče ještě rozhodně nepoznal. Zbytek dne trávíme skládáním nábytku, malováním a k večeru se v sobě snažím potlačit mírnou zlost z toho, že Radčina drahá maminka má tendence mě kontrolovat i při utahování šroubků a říkat mi jak všechno dělám blbě. No, ona to tak úplně není mírná zlost, ale zkuste si mámu svojí novopečené přítelkyně vyhodit z bytu nebo lépe zavřít ve sklepě a vypustit až po konci všech prací. Proto se usmívám a odměnou mi je večeře a následně Radky pozornost až do brzkých ranních hodin. Další den je pondělí a já jedu do práce kulantně řečeno opotřebovaný s myšlenkou, že se odpoledne vracím zpět a budeme mít konečně zase rande. Už teď se těším.

První rande s Radkou se vyvíjí skvěle! Zjevně je ze mě naprosto paf. A to je přesně to, co moje poničené ego potřebuje. Je to asi tak jako když nakrmíte hladovějící dítě. Endorfiny tečou proudem a moje hlava si vytváří hodně rychlý obraz o tom, že jsem vlastně asi skvělý, Eva neví, o co přišla a Radka je partnerka přesně pro mě. Kafe se odehrává v naprosto pohodové atmosféře, Radka visí na každém mém slovu a směje se na mě jako do kamery, každý můj vtip padá na úrodnou půdu, a tak si říkám, že bych mohl zkusit tuhle salvu pozitivních emocí o něco prodloužit a zvu Radku do kina, nadšeně souhlasí.

V kině koukáme na film podle komiksové předlohy, Radka totiž miluje Marvel. To mě trošku dostává k faktu, že Radka sama je takový velký komiks, tedy v tom nejlepším smyslu slova. Po jejích rukou se totiž rozpínají barevné obrázky, které vedou až kamsi pod její černé, krajkové tričko, po kterém lehce klouzají její vlasy zářící pastelovými barvami, které občas pročísne svými dlouhými a do špičky upravenými nehty, taktéž v černé barvě. Můžu s klidem říct, že se za námi otáčí hodně lidí a kvůli mně to tedy není. V kině si všímám toho, že když mi Radka chce něco říct, normálně to pronese plným hlasem do ticha. To a zvuk jejího hledání posledních nachos v plastovém kybličku mě chvíli deptá natolik, že Radku chytám v touze po tichu za ruku, ona se ke mně naklání a dostávám první malou pusu. V tu chvíli se opravdu rozhostí ticho a já vlastně netuším co dělat dál, dál držím Radce ruku, otáčím se očima zpět na plátno a užívám si nastalou atmosféru.

Film končí a my jdeme z kina na parkoviště do auta a tam panuje tak trochu ticho, do kterého vstoupím nesmělou otázkou: „A tobě se chce už domů?“ Radce se nechce, a tak navrhuje, že bychom mohli zaparkovat kdesi na vyhlídce a povídat si. Povídat si na vyhlídce na rande? Asi všichni pánové a možná i některé dámy se mnou budou souhlasit, že pokud jedete kolem půlnoci na vyhlídku autem, rozhodně si nebudete se svojí společností povídat. Alespoň tedy ne dlouho. Řečí čísel, povídání nám stačí asi tak na pět minut. Pět minut, v kterých stihnu vysvětlit rozchod po deseti letech, a stěhování jeden den před tímhle rande. Chvíli vnímám z Radky nedůvěru (docela pochopitelnou) a s podobnou rétorikou a dikcí jako politik kající se za korupční kauzu vysvětluju, že tohle je za mnou a já jsem ten pravý. Dalo by se říct, že se mi hlava přepíná do toho loveckého módu, který jsem už dlouho nezažil, najednou to všechno zapadne do sebe, Radka na mě kouká z blízkosti několika centimetrů a je to vyřešené. Koukám se do jejích výrazných očí a postupně zjistím, že obrázky na rukou tady tetování rozhodně nekončí a kovové ozdoby v obličeji taky nejsou na Radčině těle úplně osamocené. Vnitřek skel mého auta se postupně rosí a já jsem docela mimo. Takže takový holky mají jedničkáři? Já právě prospěl s vyznamenáním a světe div se, mám holku! Je to Radka!

Jiná liga. To byla slova, která mi zněla v uších když jsem Radce poprvé napsal přes Tinder. Všichni v sobě totiž podle mého máme tak trochu zakódovaný pověstný indický kastovní systém. Jinak řečeno, není úplně pravidlem, aby si osmička vybrala dvojku a trojka úspěšně lovila jednu desítku za druhou. S mým pošramoceným sebevědomím jsem se v sebehodnocení ucházel tak o statečnou mínus čtyřku a najednou jsem sebral odvahu a napsal jsem dívce, která byla v mých očích minimálně osmička. A světe div se, odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Holka jako z časopisu. Nebyl to teda Maxim nebo Esquire. Byl to plátek pro motorkáře, který vidíte na benzínce zastrčený v hloubi držáku na časopisy, z kterého tím pádem vykukuje jen trocha té potetované, opiercingované a prsaté extravagance. A vždycky si připomenete okřídlené rčení, že s těmahle chodí jen jedničkáři. A já jedničky rozhodně neměl. Teda na základce jo, ale tam jsme holky tahali za vlasy s úplně jinou motivací než jsme pak měli na gymplu, kde se staly trojky na vysvědčení takovým mým etalonem, takže tohle byla typická kandidátka pro jedničkáře sedícího v zánovním Fordu Mustang.

Začínám svojí konverzaci zlehka, rozjíždí se klasický nedělní smalltalk. Co děláš, jaký máš program a tak. Radka se docela zdařile chytá a po několika zprávách zjišťuju, že to zase tak těžké není a začínám tahat trumfy z rukávu a jako pomyslný páv rozvíjím svůj ocas plný per (jde o metaforu, jen tak pro jistotu 🙂 ) a vynáším na stůl trumfy. Radka je mnou nadšená, a tak se ještě ten den přesouváme s konverzací z Tinderu na WhatsApp. Mimochodem, věděli jste, že na Tinderu se nedají posílat fotky? Ušetří to zvídavým dívkách asi dost viděných dickpiců a odvážným chlapcům pár nehezkých odmítnutí, které si za poslání fotky svojí domnělé chlouby beztak zaslouží.

Na WhatsAppu pokračujeme v oboustranné konverzaci a najednou si naprosto hladce domlouvám rande. Moje první rande po deseti letech. Je to asi takový pocit, jako když jste právě vyhráli mistrovství světa v nějakém sportu (ten pocit taky  neznám), v dálce zazní famfára, vítězné tóny trubky doznívají v mojí hlavě a já najednou cítím tak trochu pocit viny. Pocit viny vůči Evě, která se se mnou sice rozešla, po večerech jezdí za svým ženatým milencem, ale pořád se vidíme v práci denně a já jí mám fakt rád. Nojo, deset let vám v hlavě asi vždycky udělá maglajz. A když jste hodní ňoumové, je to ještě o něco horší. Pocit viny zaháním tak trochu spikleneckou náladou. Když má Eva milence, tak já si přece taky někoho najdu. A budu s ní šťastný. Domlouvám si tedy rande s Radkou, přes Google hledám jak se vlastně po těch deseti letech chovat na prvním rande a zjišťuju, že kašlu na rady serverů, které mi stejně chtějí jen prodat krém na zvětšení penisu. Kupuju růži a vyrážím na rande. 

Přijíždím k bytovce u vedlejší ulice a z domu vybíhá Radka. Vyskakuju z auta a předávám růži, je očividně dost překvapená, ale má radost a vrací se domů, aby si růži dala do vázy. V mezičase opět přemýšlím jestli je právě tohle holka pro mě. Je to jeden chvilku po tom, co se Eva definitivně odstěhovala a já byl na dně, takže vítězí pocit nového života a touha zapomenout. Vyrážíme na kafe a do kina. 

Dobře, den nula máme za sebou. Nainstaloval jsem si seznamovací aplikaci, o které kluci mluvili už pěkných pár let zpátky. Kolega v práci mi Tinder jednou ukazoval. Našel tam kolegyni, která tam měla docela výmluvný popisek. Řekněme, že prince na bílém koni si nehledala a šlo jí spíš o parametry toho koně. Ale co budu na Tinderu dělat já?

Už delší dobu moc dobře vím, že v našem vztahu není něco v pořádku. S Evou se vidíme už od začátku Covidu prakticky denně. Není se čemu divit. K mnohaletému vztahu jsme si nejdřív pořídili kočky (abych byl přesnější, pět koček) a pak jsme založili společně firmu. A tohle všechno nás asi podvědomě mělo zachránit, ale dostalo nás to do ještě větší apatie, zoufalosti a prázdnoty.