Už delší dobu moc dobře vím, že v našem vztahu není něco v pořádku. S Evou se vidíme už od začátku Covidu prakticky denně. Není se čemu divit. K mnohaletému vztahu jsme si nejdřív pořídili kočky (abych byl přesnější, pět koček) a pak jsme založili společně firmu. A tohle všechno nás asi podvědomě mělo zachránit, ale dostalo nás to do ještě větší apatie, zoufalosti a prázdnoty. 

Jako už každý večer se připravujeme na spaní, já si dávám sprchu a smutně koukám v zrcadle na svojí postavu. V karanténě i před ní jsem se o sebe úplně přestal starat, nabral jsem přes 50 kilo a teď bych se dal přirovnat k lokomotivě, která má problém vyjet i menší kopeček. Jak to bude se sexem si asi dovedete představit sami. Po sprše přicházím do ložnice, Eva si na nohy maže krém. Hořce a tak trochu sarkasticky prohodím: „Dáváš si pátou vrstvu vosku?“. Odpovědí mi není jako obvykle mlčení, ale Eva zvedá unavené oči a říká mi „A není to jedno? Proč tě to zajímá? My už spolu stejně nejsme!“. V tu chvíli se mi tak trochu zastavuje svět. Vím to dlouho, víme to oba, ale zaznělo to konečně nahlas. Nejsme spolu. Jen spolu bydlíme. Je to tak. Spolubydlící, kamarádi, obchodní partneři, ale tím to končí. Všechno tohle mi najednou tak trochu podráží nohy, je mi smutno, motá se mi hlava a ptám se nahlas na spoustu dalších věcí, abych zjistil jak se věci mají. Vím to. Vím, že náš vztah končí, ale po deseti letech si prostě ten život nedovedete jinak představit. Rodina, život, podnikání, všechno společné. Do chvíle ticha vypálím s obavami otázku: „Ty někoho máš?“. Odpovědí je mi mlčení. Asi ta nejhorší odpověď, kterou můžu dostat. Hlava přemýšlí a zůstávám v totální nejistotě. Několik příštích dní nejím, funguju jako tělo bez duše a nedovedu si uvědomit to, co se právě děje. 

Za pár dní opakuju svůj dotaz a dostává se mi odpovědi: „Mám kamaráda, chci s ním mít sex, ale zatím nic nebylo, ale je to jen kamarád s výhodami, má manželku a děti.“ Další rána. Eva pořád bydlí u mě a byť oba víme, že se to musí změnit, nemáme k tomu ani jeden odvahu. Bezesné večery, v kterých Eva odjíždí za svým, teď už milencem, trávím v šílených stavech v posteli nebo hledám pomoc u kamarádů Pavla a Zdeňky, kteří mě berou na výlety se svojí rodinou. Přijdu si trochu divně, ale jejich děti jsou fajn a já si na chvíli oddechnu. Je to trochu s podivem, nikdy jsem neměl moc rád děti.

Po měsíci a půl máme sportovní soustředění, na kterém přespím. Kamarádi chválí, že jsem zhubnul (za měsíc asi 15 kilo), já vím, že mi není fajn, ale sport a přátelé, to prostě vždycky pomůže. V neděli se vracím domů a už něco tuším. Přijedu, vítají mě tak trochu rozpačité kočky, které doma zůstaly a prázdné skříně. Do jedné ze skříní si lehám a dlouze brečím. Tak tohle je ten konec, který má znamenat nový začátek? Po chvíli se snažím zvednout a vyrazit mezi lidi. Jak se z odpoledne stává večer, je mi jasné, že budu muset zpátky domů a svírá mě strach. Přemýšlím, co by mi mohlo trochu pomoci a říkám si, že přece nemůžu být takový zoufalec, vždycky jsem byl lovec, tak si na to jen musím vzpomenout a něco pro to udělat. Instaluju si Tinder a jsem tady.

Zoufalovec ♥