První rande s Radkou se vyvíjí skvěle! Zjevně je ze mě naprosto paf. A to je přesně to, co moje poničené ego potřebuje. Je to asi tak jako když nakrmíte hladovějící dítě. Endorfiny tečou proudem a moje hlava si vytváří hodně rychlý obraz o tom, že jsem vlastně asi skvělý, Eva neví, o co přišla a Radka je partnerka přesně pro mě. Kafe se odehrává v naprosto pohodové atmosféře, Radka visí na každém mém slovu a směje se na mě jako do kamery, každý můj vtip padá na úrodnou půdu, a tak si říkám, že bych mohl zkusit tuhle salvu pozitivních emocí o něco prodloužit a zvu Radku do kina, nadšeně souhlasí.

V kině koukáme na film podle komiksové předlohy, Radka totiž miluje Marvel. To mě trošku dostává k faktu, že Radka sama je takový velký komiks, tedy v tom nejlepším smyslu slova. Po jejích rukou se totiž rozpínají barevné obrázky, které vedou až kamsi pod její černé, krajkové tričko, po kterém lehce klouzají její vlasy zářící pastelovými barvami, které občas pročísne svými dlouhými a do špičky upravenými nehty, taktéž v černé barvě. Můžu s klidem říct, že se za námi otáčí hodně lidí a kvůli mně to tedy není. V kině si všímám toho, že když mi Radka chce něco říct, normálně to pronese plným hlasem do ticha. To a zvuk jejího hledání posledních nachos v plastovém kybličku mě chvíli deptá natolik, že Radku chytám v touze po tichu za ruku, ona se ke mně naklání a dostávám první malou pusu. V tu chvíli se opravdu rozhostí ticho a já vlastně netuším co dělat dál, dál držím Radce ruku, otáčím se očima zpět na plátno a užívám si nastalou atmosféru.

Film končí a my jdeme z kina na parkoviště do auta a tam panuje tak trochu ticho, do kterého vstoupím nesmělou otázkou: „A tobě se chce už domů?“ Radce se nechce, a tak navrhuje, že bychom mohli zaparkovat kdesi na vyhlídce a povídat si. Povídat si na vyhlídce na rande? Asi všichni pánové a možná i některé dámy se mnou budou souhlasit, že pokud jedete kolem půlnoci na vyhlídku autem, rozhodně si nebudete se svojí společností povídat. Alespoň tedy ne dlouho. Řečí čísel, povídání nám stačí asi tak na pět minut. Pět minut, v kterých stihnu vysvětlit rozchod po deseti letech, a stěhování jeden den před tímhle rande. Chvíli vnímám z Radky nedůvěru (docela pochopitelnou) a s podobnou rétorikou a dikcí jako politik kající se za korupční kauzu vysvětluju, že tohle je za mnou a já jsem ten pravý. Dalo by se říct, že se mi hlava přepíná do toho loveckého módu, který jsem už dlouho nezažil, najednou to všechno zapadne do sebe, Radka na mě kouká z blízkosti několika centimetrů a je to vyřešené. Koukám se do jejích výrazných očí a postupně zjistím, že obrázky na rukou tady tetování rozhodně nekončí a kovové ozdoby v obličeji taky nejsou na Radčině těle úplně osamocené. Vnitřek skel mého auta se postupně rosí a já jsem docela mimo. Takže takový holky mají jedničkáři? Já právě prospěl s vyznamenáním a světe div se, mám holku! Je to Radka!